#Pomahameruzne
Kde všude? Podívej se na několik příběhů mladých lidí, které jsme ovlivnili.
Základem je pochopit, že hyperaktivní dítě nedělá naschvály, ale potřebuje jiný přístup
Tobiáš běhá po třídě, hlasitě vykřikuje a předvádí, co viděl včera na videu. Nenechá ostatní domluvit a hrozně se rozčílí, když ho jeho spolužačka napomene. Jeho pohyby jsou trhané, než dokončí jednu myšlenku, už přeskakuje k druhé. Nepoučenému pozorovateli se může Tobiáš jevit jako zlobivý kluk, který se neumí chovat. Realita je však komplikovanější. Tobiáš trpí vrozenou poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Přitom je velmi inteligentní, má dobrý postřeh a vyniká v tvůrčích činnostech, kde není potřeba velké trpělivosti a důrazu na detail. Přesto svým chováním připravuje své třídní učitelce perné chvilky. Aby dobře zvládla výuku, potřebuje celou řadu kompetencí, které se běžně na pedagogických fakultách neučí a musí si je doplňovat dalším vzděláváním během své praxe.
Populární a hojně navštěvované kurzy se zaměřením na ADHD vede pro vzdělávací program zkušená lektorka Jaroslava Budíková. A to i právě díky sbírce Lepší škola pro všechny. Povídali jsme si s ní o tom, jak se ADHD u dětí projevuje, jaké jsou příčiny této poruchy, co učí pedagogy a rodiče, aby lidově řečeno „neztráceli nervy“ i jak se žije s touto poruchou v dospělosti.
Co přesně zkratka ADHD označuje?
Jde o zkratku z anglického překladu Attention Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou, označovanou také jako Syndrom ADHD.
Jak poznáme dítě, které touto poruchou trpí? Čeho především si všímáte a jak postupujete při diagnostice?
Takové dítě nevydrží chvíli u jedné činnosti, odbíhá z jedné aktivity do druhé, komentuje bez vyzvání dění kolem sebe, skáče nezdrženlivě do řeči, upoutává na sebe pozornost. V projevu je patrný značný psychomotorický neklid, který dítě není schopné ovládnout. V chování a prožívání se objevují impulzivní reakce na podněty, dítě neumí domýšlet následky svého jednání, žije bezprostředně teď a tady, mnohdy jedná bez myšlenkovitě, zkratkovitě. A často reaguje neadekvátně, což může být jeden ze zdrojů nedorozumění s vrstevníky. Následně v důsledku častého neúspěchu a opakovaného selhávání dochází ke sníženému sebepojetí a sebevědomí, narůstajícímu neklidu a vnitřnímu napětí. Napětí neumějí děti s ADHD vhodným způsobem uvolnit. Neustále jsou pod „palbou“ podnětů, kterým musí věnovat pozornost. V důsledku toho dochází k rychlému přetížení a následnému podráždění, popřípadě k afektivnímu chování. Je důležité si uvědomit, že se jedná syndrom, který se v projevech, příčinách i dopadech u každého jedince individuálně odlišuje, vyvíjí a mění.
Při práci s dětmi si všímáme hlavně projevů v chování. Pozorujeme-li několik měsíců (až půl roku) v různých prostředích typické projevy ADHD, informujeme rodiče a doporučujeme jim, aby vyhledali odbornou pomoc. Každá školka i škola má svoji spádovou poradnu, na kterou se rodič či pedagog může obrátit. Ve zdravotnickém systému diagnostikují psychiatři, diagnóza vždy patří do rukou odborníků.
Jaké jsou příčiny ADHD?
Vliv na rozvoj této poruchy může mít už průběh těhotenství. Pravděpodobnost jejího výskytu zřejmě zvyšuje prožité trauma, úraz nebo nadměrný stres v těhotenství. Stejně tak může negativně přispět komplikovaný průběh porodu. Svou roli hrají i genetické předpoklady, popřípadě kombinace všech vlivů. V některých případech se nedají rizikové vlivy určit.
Dá se říci, že je tato porucha v současnosti četnější než, dejme tomu, před 20 lety? Nebo jsme jen zlepšili diagnostické metody?
Řekla bych, že platí obojí. ADHD jsme dnes schopni lépe rozpoznat, k jejímu popisu slouží ale různé pojmy, které vycházejí z odlišných diagnostických systémů.
Jak by si tedy budoucí maminky měly počínat, aby riziko ADHD snížily?
Během těhotenství být co nejvíce v klidu, bez zbytečného stresu a napětí, dodržovat běžné zásady zdravého životního stylu.
Jak má rodič postupovat, jestliže má podezření, že by jeho dítě mohlo trpět touto poruchou?
Ve školském systému se rodič může obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu, ve zdravotnictví na lékaře (dětského psychiatra) a klinického psychologa. ADHD souvisí i s biochemickými procesy v mozku, proto je důležitá mezioborová spolupráce. Když se potvrdí, že jde skutečně o ADHD, pak je potřeba řešit přístup k dítěti s pedagogy ve školce a škole.
Školíte pedagogy, aby uměli s dětmi trpícími touto poruchou pracovat. Jaké jsou hlavní zásady a přístupy, které doporučujete?
Tématu věnujeme celý seminář. Krátce se vše nedá popsat. Zdůraznila bych, že každé dítě je originální a vyžaduje jiný přístup, přesto se v praxi se osvědčují zásady, které práci s nimi mohou ulehčit.
V prvé řadě musí pedagog i rodič pochopit odlišnost dítěte, nebrat si osobně vzniklá nedorozumění. Umět jej empaticky vést a laskavě, s důsledností stanovovat hranice. Pedagogové by měli na vztahu s žákem pracovat.
Dám také několik konkrétních doporučení: psychomotorický neklid lze zmírnit vhodnými relaxačními metodami jako je například masáž. Dále je vhodné naučit žáky práci s dechem, dopřát jim odpočinek. Pomáhá minimalizovat rušivé podněty, které jim znemožňují soustředit se na učení a práci. Důležité je uplatňovat individuální přístup respektující potřeby dítěte. Což se snadno řekne, ale mnohem hůře přenáší do praxe. Vyžaduje to od nás maximální účast, práci s vlastními emocemi – s nadsázkou řečeno pedagogické mistrovství, a to je někdy dlouhodobý proces.
Z toho, co říkáte, jasně vyplývá, že pro pedagogy musí být práce s takovým dítětem nebo dětmi velmi náročná. Jak konkrétně s nimi pracujete, aby to zvládli? Chodí k vám jednotlivě na kurzy nebo školíte i pro jednotlivé školy zvlášť?
To záleží na poptávce. Někdy školím celý učitelský sbor, jindy vedu kurz, kam se může přihlásit pedagog, kterého daná oblast zajímá. Na kurzech se věnujeme současným poznatkům z různých oborů, praktickým dovednostem při práci se třídou, jednotlivcem nebo rodičem a práci s emocemi.
Pokud pedagog správně porozumí projevům poruchy, bývá pro něj jednodušší najít motivaci k práci s dětmi s uvedeným syndromem. Pochopení, že dítě nedělá naschvály a neprovokuje záměrně, umožnuje řešit problémy i jinak než trestem. Učitel ho spíše dokáže přijmout takové, jaké je a snaží se najít konkrétní řešení, co může dělat. Místo kritiky a okřikování funguje poskytování zpětné vazby, nasměrování pozornosti na věci, které se dítě potřebuje naučit.
Co vás na vaší práci těší?
Když se potkávám s bývalými dětmi s ADHD v dospělém věku a vidím, že v životě obstály. Ve škole, v zaměstnání, v rodině. To mě vždy utvrdí v tom, že tato práce má smysl. Při spolupráci všech zúčastněných se s ADHD dá žít, být profesně úspěšný a mít kvalitní vztahy s ostatními i přes četná úskalí, která tito jedinci překonávají.
Aneta chce něco změnit
Anetě Sklenářové je 22 let a pochází z Tachova. V jejím rodném městě se nacházejí hned tři pečovatelské domovy. Pro Anetu je celá společnost součástí problému stárnutí populace, a proto se rozhodla přispět svou troškou do mlýna.
Vymyslela projekt, který propojuje rozvoj dobrovolnictví s péčí o seniory. „Ráda bych seniorům nabídla, aby se mohli účastnit různých společenských akcí. A také městu bych chtěla nabídnout pomoc seniorů samotných,“ vysvětluje Aneta.
Společně se žáky základních a středních škol v Tachově plánuje vytvořit síť dobrovolníků, kteří budou zpříjemňovat seniorům v pečovatelských domovech každodenní život, například čtením knih. Zároveň seniorům nabídne možnost zapojit se do života města a vykonávat různá zaměstnání jako hlídání dětského hřiště. Prostřednictvím besed pro školy chce také rozšířit debatu o tématu stáří a poskytování dobrovolné péče v Tachově.
Se svým projektem se Aneta přihlásila do soutěže Člověka v tísni Hledá se LEADr, podpořené sbírkou Lepší škola pro všechny. Obstála v konkurenci padesátky soutěžících a získala titul LEADr. Kromě toho také vyhrála finanční cenu 30 tisíc korun na dokončení svého projektu a stáž v Evropském parlamentu v Bruselu.
„Možnost něco změnit,“ odpovídá Aneta na otázku, co se jí vybaví, když se řekne slovo politika. Do budoucna by se chtěla zapojit do komunální politiky: „Jsem mladá a myslím si, že je pro mě důležité sbírat zkušenosti. Začít od občanské angažovanosti, malých projektů jako je tento, a potom teprve jít dál.“
Jak mladí lidé mění svět kolem sebe k lepšímu
Šestadvacetiletého Davida Šebestu štvalo, že se nikdo nestará o kostel v jeho rodné obci Vroutek a ten postupně chátrá. Dal proto dohromady partu kamarádů, založil občanské sdružení a společně začali památku opravovat.
Pak už to šlo rychle. Pracující mladíci vzbudili zájem sousedů, uspořádali pro ně řadu kulturních akcí a vybrali peníze na dílčí obnovu kostela.
Za svoje snažení dostali cenu Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni mladým lidem za jejich občanskou aktivitu. Jako odměnu získal David studijní cestu do Norska, která ho zásadně ovlivnila.
„Viděli jsme příklady toho, jak se věci veřejné spravují v jedné z nejdemokratičtějších zemí na světě. Mě osobně to utvrdilo v postojích, že občanská angažovanost má smysl,“ hodnotí David.
Rozhodl se proto kandidovat v komunálních volbách. Úspěšně – sedí teď ve vrouteckém zastupitelstvu, kde se snaží prosadit větší transparentnost obecního úřadu. „Když se začnete zajímat o věci veřejné, zjistíte, že z pozice občanského aktivisty některé věci zkrátka nemůžete změnit k lepšímu,“ vysvětluje David.
Přestože mu nová funkce přináší řadu rozličných starostí, pokračuje s kamarády v obnově kostela. Právě pracují na opravě střechy. Snaží se ale také o to, aby místní získali ke kostelu vztah. „Zveme například děti ze školy, aby nám pomohly alespoň hrabat listí. Díky tomu si ho váží jako místní památky a vidí, že to tu žije,“ říká David.
Další desítky příkladů toho, jak se mladí lidé snaží měnit svět kolem sebe k lepšímu, najdete na stránkách ceny Gratias Tibi. Také letošní laureáti ceny vyhráli studijní cestu zahraničí. Věříme, že je ocenění i pobyt budou inspirovat k tomu, aby svou činnost dál rozvíjeli podobně jako David.
Cenu Gratias Tibi uděluje vzdělávací program Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni mladým lidem do 30 let, kteří pozitivně ovlivňují život ve společnosti. Letos na jaře se konal druhý ročník, do kterého se přihlásilo 233 nominovaných projektů z celé České republiky. Více na: gratiastibi.cz
Dokumentární filmy přináší pedagogické zázraky
To říká o svých zkušenostech s prací s filmem ve výuce Vlasta Vyčichlová, lektorka Jednoho světa na školách, vzdělávacího programu Člověka v tísni. Tento program přináší prostřednictvím filmů, diskusí a výukových aktivit do škol důležitá témata a konkrétní příběhy.
„Často mluvím o několika pedagogických zázracích. Tím prvním je to, že sdílení filmů se vším, co k němu patří, baví nejen učitele, ale i žáky. Dalším zázrakem je, že do debat po filmu se zapojují i žáci, kteří byli zvyklí mlčet. Při práci s filmem si totiž všímáme vlastních pocitů a žáci od vás nikdy neuslyší to nelichotivé ‚špatně‛. Navíc se učí vidět téma z více úhlů pohledu a umějí lépe naslouchat.“
Vlasta Vyčichlová má za sebou bohatou praxi. Učila přes dvacet let na střední škole v Liberci. Nyní s týmem Jednoho světa na školách vede různé kurzy pro vyučující i na pedagogických fakultách, podpořené sbírkou Lepší škola pro všechny.
„Na semináře jezdí učitelé motivovaní, kteří mají svoje žáky a svou práci rádi. To znamená, že lektorování je velká radost. Jde většinou o velmi krásná, inspirující setkání, při nichž se navzájem obohacujeme. Jak vlastními zkušenostmi a názory, tak především společnou radostí z nástroje, kterým pro nás je program Jeden svět na školách.“
Vlasta během své dlouhé praxe mohla pozorovat, jak prožitek z filmů ovlivňuje žáky i učitele. „Žáci i učitel se postupně proměňují. Stávají se vnímavějšími a otevřenějšími. Nečekají pasivně na to, že za ně někdo problém vyřeší, ale s nápady sami přicházejí.“
„Pro učitele je velkou výhodou, že filmy pomáhají otevírat těžká témata, ať už osobní, nebo ta kontroverzní, která rezonují společností. A konečně se pedagog při práci s filmem dozvídá o svých žácích to, co mu jinak často zůstává skryté,“ shrnuje Vlasta.
Na ten moment nikdy nezapomenu
Elis nastoupila do pražského předškolního klubu, když jí bylo dva a půl roku. Právě se tehdy s maminkou přestěhovala do druhého azylového domu. Byla tichá, okolní svět pro ni téměř neexistoval. Na první pohled bylo patrné, jak málo si věří.
První změny k lepšímu se tak projevily až za několik měsíců. Nejdříve si sama přišla sednout do kruhu k ostatním dětem. Poté začala prolomovat svoji komunikační bariéru. Dokonce se odhodlala k tomu, prolézt látkovým tunelem, který v předškolce je. Byl to pro ni vždy nepřekonatelný problém, ale jednoho dne už nechtěla být jediná, která to nedokáže.
Opravdový zlom ale nastal ve chvíli, kdy vzala poprvé v životě do ruky nůžky. „Chvíle, kdy poprvé ustřihla kus papíru, byl pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem během své práce zažila. Úplně se jí rozzářily oči, začala se smát a její nadšení neznalo mezí. Nevycházela z údivu z toho, co to dělá. Na ten moment nikdy nezapomenu. Bylo to okamžik absolutní radosti,“ vypráví Věra, Elisina paní učitelka.
Pražský předškolní klub je jeden z 12, které v Česku spravujeme. Všechny jsou určeny pro ty nejmladší děti z chudých a sociálně vyloučených rodin, které nemají stejnou startovní pozici v životě jako jejich vrstevníci. Z klubů potom děti odcházejí do klasických škol a školek připravené – připravené učit se, poznávat svět, protože zažily, jak moc velká radost to je.
Aničce a Prokopovi je 18 a na škole organizují vlastní filmový klub
Přes 1 500 studentů se loňský školní rok zapojilo do studentských filmových klubů Jednoho světa na školách. Dvěma z nich jsou Anička Sojková a Prokop Fialka. Oba chodí do oktávy na Gymnáziu Budějovická v Praze, kde už třetím rokem organizují vlastní filmový klub.
„Byla jsem na festivalu Jeden svět, kde jsem se dozvěděla o možnosti promítat filmy i na školách. Zaujalo mě to jednak z důvodu, že bych mohla shlédnout filmy, které jsem na festivalu nestihla, a také mi přišlo fajn dostat filmy z Jednoho světa do širšího povědomí na mé škole. Tak jsme s Prokopem založili náš vlastní filmový klub,“ vypráví Anička.
Projekce dokumentárních filmů v rámci studentských filmových klubů jsou doplněny besedami s hosty, výstavami nebo happeningy. Navazují na ně i další akce většího rozsahu jako třeba školní festivaly či filmové noci. “K zapojení se do klubu mně motivovala myšlenka otevřít mezi našimi spolužáky témata, o kterých se běžně na škole nedozvídáme. Zároveň mne baví organizovat akce pro studenty, z kterých mám pocit, že je nějakým způsobem obohacují,“ vysvětluje Prokop.
Prokop i Anička se shodují, že jim zapojení do tohoto projektu Jednoho světa na školách přineslo zkušenosti s organizací a možnost poznat spoustu zajímavých a angažovaných vrstevníků nejen z Česka. Jejich filmový klub je jedním z 27, které v současné době v ČR fungují, a jejich síť se rozrůstá i do zahraničí.
„Myslím, že projekt má potenciál, protože nabízí studentům poměrně netradiční možnost, jak si rozšířit své obzory. Studenty, které třeba vůbec nezaujme debata nebo přednáška, může právě oslovit film. Jenom je trochu škoda, že se do projektu nezapojuje ještě víc lidí,“ říká Prokop. Anička k tomu dodává: „Po zkušenosti s projektem Jeden svět na školách a právě s doučováním dětí ze sociálně slabých rodin jsem nabyla přesvědčení, že činnost Člověka v tísni má smysl.“
Učíme děti přemýšlet
Když se řekne filozofie, tak se studenti většinou zhrozí. Vnímají ji jako něco náročného a zároveň nudného. Tak to ale být nemusí. Může je naopak naučit přemýšlet, klást si otázky a rozvíjet je dále. Přesně o to se snaží metoda Filozofie pro děti.
Jedná se o unikátní přístup, který se od 70. let 20. postupně rozšířil do 60 zemí světa. Do Česka tuto metodu poprvé přivedl Člověk v tísni, kde v ní i díky Lepší škole pro všechny dlouhodobě školíme učitele a další pracovníky ve vzdělávání.
„Neučíme filozofii ve smyslu velkých myšlenek. Vycházíme ze sokratovského dialogu, tedy z umění klást otázky. Děti se učí vyjádřit svoje myšlenky, ptát se, vzájemně si naslouchat, argumentovat, vyjádřit svůj nesouhlas kultivovaným způsobem a v neposlední řadě reflektují látku, kterou se zrovna učí,“ popisuje Olga Daskin, která působí ve školícím týmu Člověka v tísni.
Žáci a studenti diskutují o nejrůznějších tématech. Například o tom, kdo je skutečný přítel, proč lidé ubližují zvířatům, v jakém světě by chtěli žit…Podnět z počátku vždy přinese učitel nebo učitelka – ať už je to video, fotka, článek či nějaký předmět. Není to ale jen takové tlachání, jako dospělí u piva. Metoda skýtá systém kroků, kterými se učitelé s dětmi postupně propracují.
„Zjistilo se, že největší účinek má filozofie na děti, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné. Filozofie u nich dokáže stírat rozdíly a zlepšit například jejich matematické schopnosti. Děti zapojené do tohoto programu se dostaly o tři měsíce dopředu matematice oproti kontrolní třídě, která filozofii neměla,“ popisuje výsledky metody Olga.
Ve výzkumech se také ukázalo i to, že děti, které se filozofii učí, jsou mnohem odolnější vůči extremistickým názorům, protože si uvědomují, že svět není černobílý. Děti se učí kritickému myšlení a vědí, že předtím, než něčemu uvěříme, je dobré si to ověřit.
Děti zažívají radost z úspěchu. Některé z nich poprvé.
První předškolní klub otevřela organizace Člověk v tísni v roce 2005 v Bílině. „Tenkrát v roce 2005 jsme byli všichni nadšeni, do školky se sehnaly děti a my najednou zjistili, že máme před sebou absolutně nesourodou skupinu dětí, se kterou si nevíme rady. Každé na tom bylo jinak, nebylo na čem stavět. Proto jsme hledali způsob, jak s těmito dětmi pracovat. A objevili jsme Grunnlaget,“ vypráví Martina Francuchová, metodička předškolních klubů Člověka v tísni.
Díky sbírce Lepší škola pro všechny můžeme nabízet školám a učitelům unikátní kurzy a metodiky. Jednou z nich je i originální metoda Grunnlaget (neboli základy), která vznikla v Norsku. Jedná se o pojmové vyučování – metodu, která učí děti učit se. V ČR ji školí pouze jedna lektorka.
Metoda pomáhá učitelům připravovat do školy děti ze sociálně vyloučených prostředí – ty děti, které vyrůstají v daleko horších životních podmínkách než jejich vrstevníci a díky tomu stojí na jiné startovní čáře.
Metoda nese své ovoce, jak ukazuje předškolka v Bílině. „První změna přišla po několika měsících a projevila se v chování dětí. Otevřely se, začaly se o vše zajímat a chtěly poznávat stále nové a nové. Paní učitelka na této vlně jela dál a jen sytila touhu dětí po vědění,“ popisuje Martina.
„Děti se tím v podstatě učí učit. A to způsobem, který je nedeprimuje, ale naopak baví a motivuje. Zažívají při tom totiž radost z úspěchu. Některé z nich poprvé,“ vysvětluje dál Martina.
Za poslední dva roky jsme v této metodě vyškolili na 500 učitelů. Začít používat Grunnlaget není podle Martiny vůbec jednoduché. „Tento způsob učení si musíte zvnitřnit, nejde jen o nějaké techniky práce a mluvení s dětmi. Pevně však doufám, že s přibývajícím časem tato metoda začne fungovat stejně úspěšně jako v našich klubech i jinde.“
Katka – už žádný reparát!
Na loňský rok Katka z Předlic nerada vzpomíná. Na vysvědčení v osmé třídě dostala pětku z matematiky a měla problémy i v dalších předmětech.
V září ji čekal reparát. Zvládne ho? Co teď? Její rodiče se rozhodli: zkusí využít služeb Člověka v tísni v Ústí nad Labem.
„Když jsem v červnu loňského roku Kačku poznala a začala ji doučovat v rámci projektu Podpory vzdělávání, i jednoduché početní úkony pro ni byly velkou neznámou,“ popisuje Vendula.
Katka se však nevzdala. Pilně se doučovala jednou týdně po celé prázdniny. A vyplatilo se: reparát úspěšně zvládla a mohla nastoupit do devítky!
„Posun v matematice je znát při každé hodině vyučování. V počtech si je jistější, logicky odhaduje postupy složitějších příkladů a známky v žákovské knížce dokazují, že letos reparát už nebude třeba,“ usmívá se Vendula.
Z pokroku má radost i pan učitel na základní škole v Trmicích, kam Kačka dochází do deváté třídy:
„Katka je nyní komunikativnější. Nebojí se zvednout ruku a říct odpověď. Dokonce začala sbírat hvězdičky za práci a aktivitu v hodině. Nejen, že se zlepšila v matematice, ale je vidět, že je průbojnější.“
A jak Katka vidí svoji budoucnost? Rozhodně jinak, než tomu bylo loni.
„Hlásím se na střední školu obchodu a řemesel do Trmic. Přihlášku jsem si dala na obor aranžér a druhou na obor pekař/cukrář. A pokud vše půjde dobře, chystám se dodělat i nástavbu, abych měla maturitu a větší šanci se uplatnit,“ plánuje Katka.
Jak probíhá doučování Člověka v tísni?
Dobrovolníci a pracovníci Člověka v tísni bezplatně doučují ročně kolem 400 dětí – ze Sokolova, Chomutova, Bíliny, Prahy, Kladna, Ústí nad Labem, Liberce, Plzně a Olomouce. Pomáháme hlavně dětem, které žijí v novodobých ghettech, bez dostatečné motivace či potřebné podpory. Doučování probíhá pravidelně jednou týdně přímo v jejich domácím prostředí. Snažíme se tímto zapojit do mimoškolní přípravy i rodiče dětí a ukázat jim, jak mohou s doučováním sami pomoci.
Martina získala ve třídě kamarády
Martina chodí do třetí třídy základní školy. Bydlí s maminkou, starším bratrem a nemocnou babičkou v Chomutově. Její bratr k nám na doučování docházel pravidelně, a tak se k nám dostala i Martina. Chodila s bratrem na volnočasové aktivity, kde jsme si všimli, že má veliké problémy s výslovností.
Oslovili jsme tedy její maminku, která souhlasila s doučováním. Martina v té době nastupovala do druhé třídy a vyslovovala tak, že jí skoro vůbec nebylo rozumět.
Pomoc prostřednictvím doučování proto byla zásadní. Martina měla ráda matematiku, ve které byla dobrá. Zato čeština a angličtina jí dělaly potíže. Důsledkem špatné výslovnosti se nemohla naučit správně číst nebo psát diktáty. S maminkou jsme se proto domluvili na doučování z českého i anglického jazyka a do společné práce jsme také zařadili hry jako pexeso a říkanky sloužící ke zlepšení mluvy. K Vánocům od nás Martina dostala velikou logopedickou hru, kterou používá s dobrovolnicí při doučování.
Po dvou letech doučování se Martina ve výslovnosti viditelně zlepšila. Začaly ji bavit další předměty ve škole a získala ve třídě kamarády. Celou dobu ji i její doučování podporovala paní učitelka, která s námi ochotně spolupracovala kdykoliv bylo potřeba.
Mladých aktivních lidí je spousta, jen o nich nevíme
Mladých lidí, kteří mají plnou hlavu nápadů, jak pomoci svému okolí, je spousta. Jen se o nich neví. To se snažíme změnit prostřednictvím ocenění Gratias Tibi. Tuto cenu udělujeme již třetím rokem mladým lidem za občanskou aktivitu, občanský postoj či počin pozitivně ovlivňující život v komunitě či celé společnosti. Letos v červnu si cenu odnesly velmi rozmanité iniciativy.
Například skupina žáků ze střední školy v Ondřejově v čele s Pavlou Hudcovou se pustila do boje se světelným smogem. Oslovili odborníky a uspořádali workshopy na školách pro různé věkové skupiny. Spravují informační stránku na Facebooku, natočili vzdělávací video a snaží se o problematice světelného znečištění informovat širokou veřejnost.
Zvláštní cenu poroty si odnesl šestnáctiletý Jakub Čech z Prostějova. Ten i přes svůj poměrně nízký věk dokázal víc než mnoho dospělých. Aktivně se zajímá o veřejné dění, důsledně sleduje kroky místních politiků a rozplétá nepravosti, na které narazí. O aktivity magistrátu města Prostějov se zajímá už od svých šesti let. Ve dvanácti se stal členem spolku Pro Prostějov a od té doby stihl radnici již několikrát usvědčit z porušení zákona a v soudním sporu přimět tamější úředníky, aby ho brali vážně.
Bez klubu by z nás asi byli feťáci
Ála, ředitelka klubu, za náma přišla s tím, jestli bysme o klubu nechtěli sami vyprávět. Prej musí furt odpovídat na otázky jako třeba: Co je nízkoprahový klub? Kdo tam chodí a proč? K čemu je to dobrý? A prej by bylo nejlepší, kdybysme k tomu řekli něco my, když teda do klubu chodíme. Tak jsme si řekli, že jo a zkusíme to.
Bydlíme na okraji Ústí nad Labem a říká se tady tomu sociálně vyloučená lokalita. To se nám nelíbí, ale zase je pravda, že je to tady hnusný a smutný – všude plno feťáků, bouračky, hrůza. Nejsou tady žádný pořádný krámy, koupálko nebo kino. Nemáme tu žádný normální hřiště, nic na sportování, žádný možnosti, jako maj děti ve městě.
Tam nás rodiče nechtěli samotný autobusem pouštět, protože se o nás báli a taky jsme neměli peníze na různý kroužky – třeba v domě dětí a mládeže nebo někde jinde. Proto jsme šťastný, že tady klub je. Když jsme byli malí, tak jsme si tady dělali úkoly, učili se, hráli si, vždycky jsme se po škole zabavili, aby nebyla nuda. Když jsme byli větší, tak někdo dělal v dílně, někoho bavila výtvarka, fotbal nebo jiný sporty. Taky už jsme potřebovali řešit i nějaký problémy třeba ve škole nebo doma. V klubu jsme taky měli vždycky věci, který jsme neměli doma: míče na fotbal, různý hry, knížky, magneťák.
Jak to vlastně v klubu chodí?
Každý pondělí máme setkání, kde se domlouváme, co se bude dít, rozdávaj se razítka za úkoly, účast na dílnách a různých aktivitách, pomoc v klubu nebo třeba když někdo někomu pomůže, udělá něco dobrýho. Všichni se předháněj, aby měli razítek co nejvíc, protože pak můžou za odměnu na počítač, na výlet, do kina nebo spát v pátek v klubu. Líbí se nám, že můžeme sami ovlivnit, co se v klubu bude dělat.
Do klubu chodí každej den spousta dětí, třeba 30 až 40 a když je nějaká akce, tak i víc, a to je rachot. I proto je důležitý, že v klubu platěj pravidla, který musej všichni dodržovat, aby byl pořádek, aby se tady nikdo nebál, že mu někdo bude nadávat nebo ho mlátit.
Ála s Jarkou a Janou (ÁJJ), který klub vedou, pořád píšou nějaký projekty, aby to bylo v klubu ještě lepší. Za ty roky se tady toho už udělalo hrozně moc, protože klub byl původně barák jen pro rodinu a všechno se postupně muselo předělat, aby se sem vešly všechny děti.
Teď máme největší radost z klubovny pro větší děti a taky z klubovny na výtvarku a dílny. Ze starý garáže, kde byly jen samý nepotřebný věci, jsme si udělali další dobrou místnost, kde můžeme tancovat, hrát pinčes, posilovat a cvičit. Protože je klub pro nás, snažíme se taky pomáhat. Mohli jsme si vyzkoušet práce, který se nám hodí i v budoucnu – škrábali jsme zdi, vymalovali klubovny, položili lino, natírali jsme, udělali jsme si lavičky na dvůr, věšáky do klubovny, stěhovali nábytek, naučili jsme se pracovat s vrtačkou, sekačkou a tak.
Taky jsme hodně pomáhali, když byly povodně. Nejen v klubu, kde byl sklep plnej bahna, ale i rodinám kamarádů a sousedům. Všichni taky uklízíme kolem klubu, i když jsme tam ten nepořádek vůbec neudělali my, ale viděli jsme třeba večer auta, z kterých lidi vyházeli pneumatiky, pytle s bordelem i různej nábytek.
Prostě v baráku je pořád co dělat a vždycky pomůžeme rádi, protože nás to tady baví a jsme rádi, že tady klub je.
Je dobrý, že v baráku jsou kromě klubu i další služby, který zase pomáhaj rodičům, můžou se sem přijít poradit. V klubu se taky vždycky sešli lidi, když hledali pomoc, když se něco špatnýho dělo nebo se něčeho báli – třeba když byly povodně nebo v Ústí chodili skíni, to byla fakt hrůza.
Co jsme všecko zažili
Díky klubu jsme zažili moc věcí, který by se sem všechny ani nevešly. Třeba tábory (i když tam byly každý ráno rozcvičky a furt jsme museli chodit, hlavně do kopce), spoustu srandy, výlety, fotbal, návštěvy klubu v Bílině, stezky odvahy (kde teda všichni tvrdili, jak jsme se báli a nebyla to vůbec žádná pravda), společný zpívání a bubnování u ohně, spaní v klubu (to jsme si vždycky něco uvařili a upekli třeba nějakou dobrou buchtu, taky nám ale vnucovali zeleninu, že je zdravá a museli jsme jíst salát – že prej má hodně vitamínů, přitom je to taková tráva jak pro králíky), večer byly hry, mohli jsme si pustit film a dlouho jsme mluvili o všem možným, takže jsme toho ani tak moc nenaspali.
Co bysme dělali bez klubu
Ála s Jarkou a Janou se nám snažej všechno vysvětlit, poradit, když si s něčím nevíme rady, nenadávaj nám. Někdy teda jo, ale to si zasloužíme, když třeba uděláme nějakej průšvih. Pak všechno rozeberem, napravíme to a zase se udobříme.
Můžem s nima o všem mluvit, zeptat se na to, co nás zajímá, můžem jim říct, když nás něco trápí. Furt se o nás zajímaj a hned poznaj, že se s náma něco děje, nebo že jsme smutný. Maj radost, když se nám něco podaří, mluvíme taky o holkách a jak se k nim máme chovat, o drogách, budoucnosti a takový ty věci. Nebo když máme nějakej nápad, tak rozebíráme, jak to udělat, aby se dal uskutečnit, nebo proč to fakt nejde. Říkaj nám, že nic v životě není zadáčo a když se budem snažit, můžem se jednou mít líp.
ÁJJ se nás ptaly, jak si myslíme, že by to vypadalo, kdyby tady klub nebyl. No tak to bysme byli všichni pořád na ulici, flákali se, dělali blbosti a tak nějak zabíjeli čas, prostě jen hrozná nuda. Myslíme si, že bysme nebyli takoví, jaký jsme teď, asi bysme byli feťáci, furt bysme se nudili, dělali el pasa, chodili na železo a papír, kradli bysme, nechodili do školy a tak.
K čemu jsou v klubu dobrý bubny
Když jsme byli větší, tak už jsme věděli, že nás nejvíc baví hudba. Třeba S. si pořád bubnoval klackama na starej hrnec a vydržel u toho celý hodiny. A tak jsme přišli na to, že bysme si úplně ze všeho nejvíc přáli kapelu a v klubu jsme tak dlouho škemrali, až se podařilo sehnat nástroje. A i bicí!
Hudba nám pomáhá, je to pro nás nejlepší náplň volnýho času, možnost předvést se i před lidma, pochlubit se rodině a kamarádům, ukázat se před holkama. Chceme něčeho dosáhnout, ukázat všem lidem, co nám nevěřej, že taky něco umíme. Baví nás se učit nový písničky, s muzikou se můžeme někam dostat, poznáme nový lidi. K hudbě máme citovej vztah, má tradici v našich rodinách, každej z rodiny na něco hraje nebo zpívá.
Taky jsme se kolikrát hádali, protože bysme chtěli nejradši hrát každej den, ale museli jsme uznat, že to nejde, že klub není jen pro nás, je tady hodně dalších dětí, který chtěj dělat něco jinýho a nebyl by na ně čas. A my když hrajem, tak dost nahlas, to by si ani nemohly povídat nebo si dělat svoje věci. Ale když máme před nějakým vystoupením, vždycky se to nějak udělá, aby bylo zkoušek víc a nebyla ostuda.
Kapela nás taky vždycky spojí – i když se třeba pohádáme, tak nás zase dá do kupy, musíme se domluvit, když spolu chceme hrát. Když někdo nepřijde na zkoušku, není to fér vůči ostatním – zkouška odpadne a doplatí na to celá kapela. A bez pravidelných zkoušek to prostě nejde. Taky je hezký, když můžeme hrát a zpívat ostatním dětem v klubu. Líbí se jim to a zpívaj s náma, jsou tu menší kluci, který se můžou učit a jednou budou mít třeba taky kapelu.
Tak to je asi všechno.
Kluci z nízkoprahu v Matiční
Jak fungují nízkoprahové kluby Člověka v tísni?
Nízkoprahové kluby Člověka v tísni jsou většinou jediným místem v novodobých ghettech, kde mohou děti a mládež trávit volný čas jinak než na ulici. Kluby nabízejí dětem bezpečné a podnětné zázemí, klid a jistotu, že se o ně někdo zajímá, naslouchá jim, že nejsou samy.
Je to prostor na psaní domácích úkolů a školní přípravu, doučování, řemeslné a výtvarné dílny, místo pro hraní her, sportování, letní tábory, ale také pro individuální poradenství a rozhovory o každodenních i aktuálních problémech dětí, které s sebou život v tomto prostředí nutně přináší.
V klubu získají nové sociální schopnosti a dovednosti a podporu při začlenění do skupiny vrstevníků i do společnosti – aby měly šanci vymanit se z bludného kruhu ghett.
V roce 2014 trávilo svůj volný čas v ústeckém klubu 208 dětí a dospívajících, v roce 2015 zatím 165 a těšíme se na další.
Patrik je teď ve škole rád
Patrik měl už ve školce logopedické problémy, které pokračovaly i na základní škole. Jeho maminka proto zašla do pedagogicko-psychologické poradny.
Měla výčitky, že něco udělala špatně a že je Patrik hloupé dítě. Nevěděla, jak mu pomoci. Proseděli spolu nad učením celá odpoledne po návratu ze školy, ale všechno se tím jenom zhoršilo.
Patrik se ale zapojil do našeho projektu doučování na Prostějovsku a do rodiny začala docházet dobrovolnice. Bylo to poprvé, co ho učení bavilo. Patrik navázal s dobrovolnicí krásný vztah.
Maminka zase zjistila, že její syn potřebuje hlavně pozitivní přístup. Koordinátor si s maminkou povídal o tom, co to znamená dyslexie, vysvětloval, že některé problémy lze překonat. Maminka se postupně naučila přestat vyčítat sobě i Patrikovi, že je v něčem pomalejší. Nyní se maminka doučování nejen účastní, ale sama se i zapojuje. Díky naší podpoře a radám učitelky ví, jak se svým synem procvičovat a učit se. Patrik má individuální plán a ve škole je rád.
Jak panenky pomáhají učitelům i dětem
Je dopoledne, děti už jsou po svačince a sedí netradičně na židličkách a ne na zemi v kruhu jako při jiných aktivitách. Sedí tam s nimi i paní učitelka Hana Štěpánová s malou Vandou. Vandě Bajerové je šest let. Žije s maminkou a třemi sourozenci v malém bytě na okraji Kopřivnice. Ráda si hraje a k jídlu má nejraději špagety s kečupem.
„Jednou byla Vanda u své kamarádky Žanety a měly na večeři špagety, které byly oranžové a zelené – takové ještě nikdy neviděla – a byl tam i sýr. Vanda o tom doma říkala mamince a ptala se, jestli si taky koupí takové špagety. Maminka odpověděla, že si něco takového nemůžou dovolit, protože nemají tolik peněz jako rodina Žanety,“ vypráví paní učitelka a ptá se dětí, „Už jste si někdy nemohly koupit, co jste chtěli?“
„Nanuka, čokoládku, hračku…“ reagují děti. „A když jste si někdy něco nemohly koupit a Vanda nemohla mít ty špagety, které chtěla – jak se ona cítila nebo jak byste se cítily vy?“ Společně s dětmi pak řeší, jaké to je, když se cítí smutně nebo zklamaně a co by jim pomohlo, aby se cítily lépe. Postupně se do diskuze zapojují i děti, které jsou jinak tiché a příliš nekomunikují. Zhruba po dvaceti minutách se děti s Vandou loučí, některé jí i pusinkují a objímají.
Vanda ovšem není skutečná holčička, ale panenka. Panenka s osobností neboli Persona Doll. Tyto panenky mají stejně jako děti jméno, rodinu, domov a svůj příběh. Přicházejí do kolektivu dětí, vyprávějí jim svůj životní osud a vybízejí děti, aby s nimi také sdílely ten svůj. Panenky fungují jako prostředníci mezi učitelkami a dětmi i mezi dětmi navzájem.
V loňském školním roce jsme školili učitele v práci s Persona Dolls. Tato v Česku unikátní metoda rozvíjí u dětí schopnost sebevyjádření, empatii, respekt a péči o druhé. Pomáhá dětem i dospělým oceňovat rozmanitost. Děti se učí, jak mluvit o sobě a bránit se, když se jim někdo posmívá kvůli odlišnosti, chudobě nebo jinému mateřskému jazyku.
Žádná zeď není tak vysoká, aby se nedala zbořit
Na ústeckém sídlišti Mojžíř působí již třetím rokem předškolní klub Stonožka. Podobných klubů provozuje organizace Člověk v tísni v České republice celkem dvanáct. Navštěvují je děti, které nemají z různých důvodů šanci chodit do běžné mateřinky. Přitom jde o děti, které přípravu na úspěšný vstup na základní školu potřebují ze všech nejvíce. Vyrůstají totiž na různých „špatných“ adresách, ať už jde o ubytovny nebo místa, které jsme si zvykli nazývat sociálně vyloučené lokality.
Pracovníci Stonožky a ostatních klubů se snaží s těmito dětmi pracovat tak, aby zmírnily dopady prostředí, ve kterém děti vyrůstají. „Pokud se k nám dítě dostane ve třech letech, máme dostatek času na to, abych v maximální možné míře eliminovali sociální hendikepy, které si s sebou děti bohužel nesou,“ říká Martina Francuchová, která má v ČvT předškolní kluby na starosti. „Nechceme však vytvářet segregované školky pro děti s problémy, naše snaha vede přesně opačným směrem. Chceme, aby se tyto děti co nejrychleji integrovali do klasické mateřské školy,“ dodává.
Prolomit vlny
Právě proto vznikl nápad zkusit prolomit vlny a začít vodit „naše“ děti do běžných školek. A tehdy se zrodily adaptační dny. Děti ze Stonožky například pravidelně navštěvují místní mateřskou školu Pastelka. Učí se spolu základní anglická slovíčka. A jak tento střet dvou světů vypadá v praxi? „Děti jsou děti, neřeší, zda jsou „pastelkové“ nebo „stonožkové“. Společně bez problémů zvládnou hodiny angličtiny, divadelní představení nebo různé akce pořádané na školní zahradě,“ říká Gabriela Šťastná, ředitelka místní školky. To ostatně potvrzuje i Angličanka Carol, která děti angličtinu učí. „Myslím, že obě skupiny baví strávit nějaký čas s jinými dětmi. Trochu to mění atmosféru ve třídě. Ale jinak mám pocit, že děti vůbec nevnímají nějaké rozdíly. Prostě a jednoduše si najdou nové kamarády a kamarádky,“ říká k tomu.
Adaptační dny probíhají i jinde. „Nejlepších výsledků dosahujeme tehdy, když se jich účastní i rodiče. Mají možnost si prohlédnout prostředí školky, seznámit se s tím, jak se zde s dětmi pracuje a především si mohou popovídat přímo s učitelským personálem. Obě strany si sednou ke společnému stolu, navzájem se poznají,“ říká Martina Francuchová. A právě tady se začínají objevovat první trhliny ve zdech, které tyto dva světy mnohdy oddělují. Rodiče poznají, že obavy, se kterými do školky vstupovaly, se ve většině případů nenaplňují. Že je možné, aby jejich děti byli spokojené i v běžné školce. A prospěšné je to i pro samotné učitele, kteří díky tomu mají možnost osobně poznat, že většina problémů, které jsou s příchodem dětí se sociálním hendikepem do třídy spojovány, není až tak složité překonat. Jde o to se jen domluvit. A že to jde a má to smysl nás učí samotné děti…
Největší radost? Pro Samuela je to návštěva knihovny.
Samuela jsme začali doučovat ve druhé třídě. To bylo v době, kdy kvůli zdravotním problémům zameškal velké množství hodin a hrozilo mu propadnutí. Díky své píli a za pomoci našeho dobrovolníka se však na přezkoušení dobře připravil a vše zvládl. Loni tak nastoupil už do páté třídy.
I když mu propadnutí nyní už rozhodně nehrozí, podporu dobrovolníka stále potřebuje, protože mu maminka se složitější látkou nedokáže sama pomoci. Přesto se však nikdy nehodlá smířit s tím, že by její děti kvůli tomu neměly kvalitní vzdělání.
Právě dobrá spolupráce s rodiči je podmínkou úspěchu každého doučování. Tomu napomáhá i podpora vyučujícího. Samuel má pana učitele, který ho podporuje a v rámci svých možností se mu věnuje individuálně. Okolo Samuela tak funguje jakási záchranná síť, kterou tvoří učitel, maminka a Člověk v tísni. Taková síť je schopna podchytit vše hned v začátku a nenechat problém přerůst do ještě větších rozměrů.
Největší radost? Návštěva knihovny.
Díky podpoře, kterou Samuel má, se můžou během doučování věnovat nejen učení, ale zajít s dobrovolnicí, která ho doučuje, třeba i do knihovny. Tu si zamiloval. Půjčuje si tu knihy, které by si jeho maminka jinak bohužel nemohla dovolit. Naposledy to byly encyklopedie vesmíru a knížka o dinosaurech. Celé týdny pak nemluvil o ničem jiném.
Kromě Samuela doučují naši dobrovolníci také jeho starší sourozence a bratrance se sestřenicí, které si Samuelova maminka vzala do péče z dětského domova. Markéta, sestřenice, se vyučila a dnes již pracuje, Nikolas, jeho bratranec, studium na učilišti právě dokončuje. Jeho nejmladší bratr pak zřejmě nastoupí do předškolního klubu. Všichni v rodině vědí, že v Člověku v tísni mají oporu a můžou s námi řešit nejen problémy se školou.
Tomáš po roce doučování už ví, že to zvládne…
Opakování je matka moudrosti, říká staré přísloví. Jenže komu by se chtělo opakovat zrovna o prázdninách? Jedenáctiletého Tomáše to potkalo letos, kdy musel během léta dohnat vlastivědu. Zkažené prázdniny? Právě naopak. S přípravou na opravnou zkoušku mu totiž pomáhala naše dobrovolnice Petra, se kterou spolupracoval po celý školní rok. Zkoušky díky své píli udělal. A nejen to, opět si potvrdil, že dokáže daleko víc, než si dřív myslel.
Tomáše jsme potkali na začátku čtvrté třídy. Jeho hlavním problémem bylo, že se neuměl sám učit. Tatínek byl pořád v zaměstnání, maminka měla plné ruce práce s mladšími sourozenci, takže Tomášovi neměl kdo s učením pomáhat. Zpráva z pedagogicko-psychologické poradny navíc hlásila dysgrafii a dyslexii, což se značně promítalo především v českém a v anglickém jazyce a v naukových předmětech.
Proč se učit, když na to nemám?
„Jeden ročník Tomáš již opakoval, ve čtvrté třídě neprošel opravnými zkouškami z vlastivědy,“ vypráví Eva Lešková, koordinátor dobrovolníků plzeňské pobočky organizace Člověk v tísni. „Tomáš měl velmi nízké sebevědomí, hodně o sobě pochyboval, nebyl motivovaný. Proč se učit, když na to nemá, říkal často. A ty domácí úkoly, raději je nedělat, stejně to bude špatně,“ popisuje Eva způsob, jak o sobě přemýšlel.
Během spolupráce s Petrou se Tomáš naučil připravovat do školy, plnit domácí úkoly a hlavně zjistil, že nemá smysl se podceňovat. „Dělat domácí úkoly přestal být problém, ubyly poznámky za nedonesené školní pomůcky, začal sbírat úspěchy díky své vlastní píli. Největší radost z toho všeho měl on sám, ale nejen on, jeho úspěchu si užívalo i okolí,“ popisuje Tomášovu změnu Eva Lešková. Stalo se to pro něj hnacím motorem, který ho provázel po celý školní rok.
Přesto se paní učitelka rozhodla (a to právem), že si Tomáš připomene o prázdninách opět vlastivědu. Každý týden dvě hodiny pilně trénoval znalosti o České republice, o sousedních státech, o Evropské unii, o historii a mnoho dalšího. Během učení poznal mnoho zajímavých míst, otevřel mnoho knížek. Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Zvládnuté opravné zkoušky mu úspěšně uzavřely celý první stupeň. „Během letních prázdnin stihl s námi vyrazit i na letní zážitkový kurz, který byl dle jeho slov báječný. Po prázdninách přestoupil na jinou ZŠ, kde je mu lépe, a díky naší finanční podpoře začal hrát florbal,“ uzavírá Tomášův příběh Eva Lešková.
Denis, Slávek a Patrik: bratři, kteří drží při sobě…
Denis, Slávek a Patrik jsou bratři, o které se stará jejich babička. V pražském předškolním klubu se poprvé objevili ke konci školního roku 2014/2015. Tehdy bylo nejstaršímu Slávkovi šest, prostřednímu Patrikovi pět a benjamínkovi Denisovi čtyři roky. „Poté se rodina stěhovala, díky čemuž se nám na chvíli ztratili z očí. V lednu se však objevili znovu a od té doby chodili pravidelně,“ říká Věra, jedna ze dvou učitelek, které v klubu pracují.
Zpočátku byli chlapci velmi tišší. „Myslím, že to bylo částečně způsobeno i babičkou, která se v té době strachovala, že o ně přijde. Své obavy přinášela i na své vnuky, kteří se tak báli jakkoliv projevovat. Proto jsme si s ní promluvily a ujistily ji, že jsme tady proto, abychom ji a její vnuky podpořily. To částečně pomohlo, průlom pak přišel ve chvíli, kdy soud děti definitivně svěřil babičce do opatrovnictví,“ doplňuje Věru její kolegyně Bára.
Kluci byli od začátku velmi samostatní, zároveň bylo mezi nimi cítit pevné sourozenecké pouto. Ve všem drželi při sobě a navzájem si pomáhali. Avšak nestranili se, s ostatními dětmi vycházeli bez problémů. Dokonce jim časem začali pomáhat, nejčastěji s oblékáním. Díky pravidelné docházce se v klubu cítili dobře, školka jim dávala pocit bezpečí. Navíc měli daný plán. Věděli, co je čeká, co se bude dít. To pro ně bylo, vzhledem k častému stěhování, velmi důležité.
Přesto, že jsou bratři, každý měl něco svého. „Patrik často pozoroval svoji kamarádku Emu, jak si čte. Tedy čte, ona samozřejmě číst ještě neuměla, ale vždy si vzala knížku a podle obrázků dokázala odříkávat příběhy. Jednou si Patrik sedl vedle mě, vzal do ruky knihu a začal vyprávět také. Se Slávkem jsme zase zapracovali na dělání úkolů. V září nastupuje totiž do školy,“ vypráví Věra. A nejmladší Denis? Na tom bylo od začátku poznat, jak moc stojí o pozornost. „Jednou mi dokonce políbil i ruku, aby mi dal najevo svoji přízeň. Prostě typický nejmladší sourozenec,“ dodává s úsměvem Věra.
Nebát se říct „Nevím, jak na to.“
Důležitou osobou v jejich životě je babička. „Skvělé je, že se nebála přijít a říct: Chci, aby kluci chodili do pořádné školy, aby se jim dostalo dobrého vzdělání, ale moc nevím, jak na to,“ vypráví Bára a pokračuje: „My jí jen doporučili školu, řekly jí, kdy a kde jsou zápisy a co je k nim potřeba. Poděkovala s tím, že víc nepotřebuje a zbytek zařídí sama. A to také udělala.“ U mnoha jiných je přitom cítit, že nechtějí přiznat, že svoji roli nezvládají, že něco neumí. Zde je však znát, že sama již vychovala pět dětí, takže má daleko více zkušeností než o generaci mladší maminky.
Bratři v předškolním klubu strávili zhruba půl roku. Za tu dobu dosáhli značného pokroku. Slávkovi se kromě toho také podařilo zvládnout zápis do školy. A Denis a Patrik několikrát navštívili v rámci adaptačních pobytů školku, kam budou v září chodit. Takže nejdou do neznáma, ale vědí, co je čeká. „Jak celý příběh dopadne, to se teprve ukáže. Ale pokud si to jen trochu sedne, tak by se klukům mohlo dařit dobře. Čím více prostoru dostanou, tím je větší šance na jejich úspěch. Bude záležet na přístupu konkrétní paní učitelky a také na jejích možnostech. Ale to platí vždy a o všech dětech,“ uzavírá Věra.
Ostatní pomáhají takto